Vápník: jak pomáhá našemu organismu?

Vápník patří k prvkům, které jsou nezbytné pro všechny živé organismy. Proto je také označován jako biogenní, tedy živototvorný. Tvoří asi 1,5 % hmotnosti lidského těla, 99 % jeho množství je uloženo v našich kostech a zubech.

Pro kosti a zuby je vápník základním stavebním kamenem, zároveň však slouží jako jeho zásobárna pro další potřeby organismu. Zbývající procento vápníku je v měkkých tkáních a koluje v krevní plazmě, kde se účastní mnoha nezbytných pochodů v těle. Vápník ovlivňuje akční potenciál každé buňky (je potřeba k udržení celistvosti buněk i k jejich dělení), podílí se na přenosu nervových vzruchů, reguluje enzymy (přispívá například ke správné funkci trávicích enzymů), reguluje uvolňování i činnost hormonů, přispívá k normální srážlivosti krve, ale například i k pohyblivosti spermií. Vápník rovněž významně ovlivňuje funkci svalů, ať už kosterních, hladkých či svalu srdečního.

Nedostatek vápníku

Tak jako v případě dalších živin, i vápník je třeba organismu pravidelně dodávat po celý život. Deficit vápníku přitom může být způsobený jak nedostatečným přívodem v potravě, tak špatným vstřebáváním přijatého vápníku.

Akutní nedostatek vápníku se může mimo jiné projevit mimovolnou kontrakcí svalů a křečemi, protože zvyšuje nervosvalovou dráždivost. Dlouhodobě však platí, že vzájemný poměr mezi vápníkem v kostech a v jiných částech organismu je stálý. To znamená, že klesne-li množství vápníku cirkulujícího v krvi, hormony příštítných tělísek (malé čočkovité útvary na zadní straně štítné žlázy, které mají na starost kontrolu hladiny vápníku a fosforu) vydají pokyn kostem, aby uvolnily část svých vápníkových zásob do krve.

Uvolňování vápníku z kostí a zubů vede samozřejmě ke zhoršení jejich kvality. Nedostatek vápníku v dětství způsobuje opožďování růstu i celkového vývoje dítěte, může skončit i deformitami kostí (křivice), které jsou u nás v současnosti už naštěstí poměrně vzácné. O to častěji se setkáváme s důsledky úbytku kostního vápníku v dospělosti – projevuje se křehnutím a řídnutím kostí, jejichž důsledkem je osteoporóza a zlomeniny. Ty mnohdy vznikají při relativně „nevinných“ pádech na rovině, někdy stačí ke zlomení ruky narazit při běžné chůzi do sloupu nebo doma do futra dveří.

Příčiny špatného vstřebávání vápníku

Proč může mít někdo nedostatek vápníku, i když konzumuje potraviny, v nichž je tento minerál obsažený? K optimálnímu vstřebávání je vhodný i příjem hořčíku a naprosto nezbytná je přítomnost vitaminu D. Bez něj se vápník neukládá. Proto mohou být deficitem vápníku ohroženi lidé, kteří se prakticky nedostanou na slunce, nejedí potraviny, v nichž je vitamin D obsažený (tučné mořské ryby, zejména losos, tresčí játra, sardinky, kaviár, ale i ústřice nebo žloutky) ani ho neužívají formou suplementů. Vstřebávání vápníku částečně snižuje kouření, alkohol a pití nadměrného množství kávy (ale jde skutečně o extrémní dávky přes litr denně).

Důležitým předpokladem budování i udržení zdravé kostní hmoty je pravidelný a přiměřený pohyb.

Pravidelná konzumace zdrojů vápníku, hořčíku, vitaminu D i pohyb jsou důležité po celý život. Zcela zásadní pro kvalitu kostí a zubů je dodržování těchto zásad v době tělesného růstu, dále u žen v těhotenství a při kojení a u osob staršího věku. K vyplavování vápníku totiž přispívají i hormonální změny, zejména útlum činnosti vaječníku a tvorby estrogenu u žen, o něco méně výrazné je snižování hladiny testosteronu u mužů.

V jakých potravinách je nejvíce vápníku? 

Notoricky známým zdrojem vápníku jsou mléčné výrobky. Největší podíl vápníku však není v mléce (100 g obsahuje 120 mg kalcia), ale v tvrdých sýrech. Ve 30% Eidamu je podíl vápníku 800 mg/100 g, v Ementálu dokonce 1020 mg/100 g.

Vápník je obsažen i v rostlinných zdrojích. Nejvíce v máku (1400 mg/100 g), dále v semínkách sezamu (670 mg/100 g), mandlích (240 mg/100 g), o něco menší podíl kalcia obsahují para a lískové ořechy. Zdrojem vápníku je i květák (205 mg/100 g), zhruba poloviční množství je v kapustě či brokolici. (Vstřebávání vápníku ale snižuje kyselina šťavelová vyskytující se v některých druzích zeleniny, např. špenát, mangold či rebarbora). Některé studie naznačují, že takto působí především v zelenině tepelně zpracované.)